Paul Horrell testuje první BMW „trojku“. A zamilovává se do ní.
Toto je začátek. A ano, v něčem je kouzelně jednoduchá, jako prázdný list papíru. Naše BMW E21 je překvapivě svěží — od roku 1975 ujelo jen 3000 mil.
Malý čtyřválcový motor dostává palivo přes jednoduchý jednokomorový karburátor. Chcete-li stáhnout okno, musíte točit klikou. A pak — vyklonit se a ručně nastavit zrcátka. Naštěstí jsou větrací otvory v interiéru obrovské, protože klimatizace tu není.
Písma na tlačítkách a číselnících se divně neslučují. Tachometr chybí, takže není možné zjistit, jak moc se motor točí. Na rukojeti řadicí páky jsou pouze čtyři čísla.
Ale sedět zde a řídit — to je čisté potěšení. Sedadlo a pedály jsou dokonale přizpůsobeny. Výhled je ohromující — díky velkým oknům a tenkým sloupkům. Auto je překvapivě kompaktní a minimalistické. Uchopte tenký plastový ráfek obrovského volantu — a vyrazte na cestu.
Podle dnešních měřítek to není sportovní vůz. Ale je velmi dobrý. Jen si klidně projíždí po silnici, s relativně měkkým odpružením, a pneumatiky líně přejíždějí přes nerovnosti. Nařiďte jej do zatáčky — a najde cestu sám. Řízení je zcela mechanické, ale velmi lehké. A přesné. Na dálnici klidně sedíte, bez nutnosti neustále korigovat směr. Tohle auto je útulné, ale vůbec ne rozvrzané. Má opravdový styl.
Malý motor s rozvodem OHC je živý a ochotně táhne. To není vůbec podobné hrubým, chrastícím motorům s rozvodem OHV čtyřválců, které dominovaly v té době. Snadno se točí, i když bez tachometru nevím, do jakých otáček.
Ale nebojím se ho vytáčet, protože vím: tento blok vydržel 1500 hp v kvalifikačních verzích přeplňovaných Brabhamů pro Formuli 1.
Tento motor měl zjevně již tehdy potenciál. Stejně jako myšlenka kompaktního sedanu BMW…