Dodge Charger přetrval 60 let, jeho příběh však začal nečekaným debutem v roce 1966.
Dodge Charger debutoval 1. ledna 1966, tři měsíce poté, co se začaly prodávat ostatní modely Dodge pro rok 1966. V reklamě odvysílané během poločasové přestávky zápasu Rose Bowl představila mluvčí značky Dodge Pamela Austin nový Charger jako “vůdce rebelie Dodge”. “Rebelie Dodge” byla marketingovým tématem Chrysleru pro roky 1966 a 1967.
Dodge zamýšlel Charger jako vůz postavený podle stejné základní strategie jako Plymouth Barracuda. Oba byly fastbacky vycházející z existujících modelů. Zatímco Barracuda používala platformu A-body modelu Plymouth Valiant, Charger vznikl na větší platformě Mopar B-body, díky čemuž v nabídce značky Dodge stál o stupeň výše než menší Plymouth.
Příď, dveře typu hardtop, kapota, přední sloupky a čelní sklo Chargeru zjevně vycházely z přepracovaného Dodge Coronet pro rok 1966. Šéfdesignér Carl “Cam” Cameron však přidal několik výrazných prvků, které Chargeru dodaly vlastní identitu.
Kromě plynule klesající linie střechy, která sahala téměř až k zadnímu nárazníku, Cameron navrhl elegantní masku s jemnými vodorovnými lamelami a skrytými světlomety. Podle dobových svědectví šéf designu Chrysleru Elwood Engel zajistil, aby tento prvek včetně elektricky ovládaných krytů světlometů byl součástí hliněného modelu v životní velikosti předvedeného nejvyššímu vedení Chrysleru. Nápad byl okamžitě schválen.
Model v designérském studiu používal k ovládání krytů světlometů jednoduchý ruční mechanismus, sériové Chargery však měly dva elektromotory. Designéři také zajistili, aby příď působila uceleně jak s odkrytými, tak se skrytými světlomety. Vzadu dodávala Chargeru další výrazný stylistický prvek sestava koncových světel přes celou šířku vozu, osvětlená šesti žárovkami, která jej jasně odlišovala od konvenčnějšího Coronetu.
Také uvnitř se Charger výrazně lišil od Coronetu. Jeho elegantní interiér nabízel čtyři samostatná anatomická sedadla a pečlivě navrženou středovou konzolu po celé délce kabiny. Stejně jako u Barracudy se zadní sedadla dala sklopit. V Chargeru tak vznikl rovný nákladový prostor pokrytý kobercem.
Televizní reklamy zdůrazňovaly vzhled a výkony vozu a upozorňovaly na celou nabídku motorů Chrysler V8 dostupných pro Charger, včetně legendárního 426 Street Hemi. Materiály pro prodejce zvolily širší přístup: vyzdvihovaly luxusní charakter vozu a dokonce jej popisovaly jako “sportovní kombi”.
Generální ředitel značky Dodge Byron Nichols údajně shrnul očekávání společnosti slovy: “Dejte nám vůz mezi Barracudou a T-Birdem a získáme většinu trhu.”
První generace Chargeru však nedosáhla prodejů, v něž Dodge doufal. V roce 1966 se prodalo přibližně 37 000 Chargerů, v roce 1967 pak jen asi 16 000.
Vůz přesto získal nadšené recenze v časopisech jako Car and Driver a Car Life. Redaktoři Car and Driver jej dokonce nazvali “krásným Marlinem”, což byl odkaz na fastbackové kupé značky American Motors.
Osud Chargeru se pro rok 1968 zásadně změnil. Kompletní přepracování mu přineslo vlastní karoserii a charakteristický tvar “lahve Coca-Coly”, který se stal jednou z nejrozpoznatelnějších siluet éry muscle cars. Prodeje vzrostly na téměř 100 000 vozů.
Šest desetiletí po svém debutu zůstává Charger součástí nabídky značky Dodge. Jeho koncepce se v průběhu let výrazně změnila, ale jméno, které v roce 1966 začínalo jako “vůdce rebelie Dodge”, je stále velmi živé—včetně moderní verze s elektrickým pohonem.