Všechny pokusy o vybudování plnohodnotné silnice na tomto místě se po celá desetiletí setkávají s nepřekonatelnými obtížemi.
Panamerická dálnice, oficiálně uznaná Guinnessovou knihou rekordů jako nejdelší silnice na světě, prořezává celou Ameriku — od Aljašky po argentinskou Ohňovou zemi. Tato majestátní dopravní tepna však končí na nejneočekávanějším místě — v hustých tropických džunglích mezi Panamou a Kolumbií, kde vládne Darienská mezera (Darien Gap).
Darienská mezera — to je asi 160 km panenských tropických lesů, bažinatých nížin a těžko průchodných kopců. Všechny pokusy o vybudování zde plnohodnotné cestovní trasy se po celá desetiletí setkávají s překážkami: vysoké náklady, jedinečný ekosystém, protesty původních obyvatel a sanitární obavy. Jedním z argumentovaných námitek proti stavbě silnice je riziko rozšíření nemocí, charakteristických pro jižní region, na sever kontinentu a také usnadnění převozu drog z Kolumbie.
Pro automobilové cestovatele, kteří chtějí překonat celý kontinent ze severu na jih, je Darien skutečnou hádankou. Panamerická dálnice končí v panamské osadě Yaviza, odkud musí být automobily naloženy na prám nebo lodě, aby po moři dorazily do kolumbijského města Turbo. Byly i odvážnější pokusy: například rodina Schraderových v roce 1995 obeplula Darien v amfibickém terénním vozidle po Karibském moři, proplétajíc se mezi útesy a neustále riskujíc bouři.
Ale sen prolomit zelenou stěnu lákal i dříve.
Do roku 1960 byla zorganizována první vážná pokus překonat Darien po zemi. Cílem Trans-Darien Expedition nebylo jen dobrodružství — účastníci měli dorazit do Bogoty na Panamerický kongres o stavbě silnic.
Expedice se skládala ze dvou připravených terénních vozů: Land Rover Series II s přezdívkou La Cucaracha Cariñosa a Jeep CJ-5. První posádka, reprezentující Kanadu, odstartovala z Toronta na podzim roku 1959 a na začátku ledna 1960 dorazila do Panamy. Zde se k nim připojil tým s Jeepem, reprezentující Darien Subcommittee. Osm dalších účastníků zajišťovalo čištění trasy, organizaci přepravy a transport vybavení.
Trasa vedla po sotva znatelných stezkách, které protínají husté houštiny, hory a desítky řek. V den se podařilo překonat jen 4–5 kilometrů. Celkem tým přesáhl 180 řek a postavil 125 mostů z palmových kmenů. Musela čelit převrácením techniky, poruchám navijáků, nebezpečím z přírody a nemocí. Ale po 134 dnech dorazili do Kolumbie. Bylo to poprvé v historii, kdy automobily překonaly Darien po zemi.
Po této expedici se v roce 1961 konala mnohem odvážnější (a podle mnohých šílená) akce. Američané s podporou Chevrolet se rozhodli projít stejnou trasu… na sedanech s pohonem zadních kol Chevrolet Corvair — městském modelu s motorem vzadu a vzduchovým chlazením. Navzdory absenci pohonu všech kol a úplné absenci určení pro terénní jízdu dosáhla dvě ze tří aut přesto hájno Panamy a Kolumbie po 109 dnech cesty. Jeden z rozbitých vozů Corvair zůstal v džungli a byl později objeven britskou expedicí v roce 1972.
V následujících desetiletích se objevovali noví odvážlivci, připraveni čelit zelené prázdnotě:
Přes desetiletí diskusí zůstává výstavba silnice přes Darien stále v nejasném stavu. Důvody jsou stále stejné: složitý terén, chráněný ekosystém (část regionu je součástí biosférické rezervace UNESCO), obavy ohledně migrace a pašování, stejně jako protesty místních komunit. OSN a ekologické organizace se již několikrát vyjádřily proti prodloužení Panamerické dálnice přes tento region.
V současnosti zůstává Darienská mezera symbolem toho, kde končí silnice a začíná skutečné dobrodružství. Stále láká průzkumníky, cestovatele a nadšence do terénní jízdy z celého světa, kteří jsou ochotni riskovat vše pro příležitost projít jednu z nejobtížněji překonatelných tras na světě.