Bez silnic, bez mapy, bez auta: sázka o 50 dolarů, která poslala lékaře napříč Amerikou

Dnes může naplánování cesty autem napříč zemí zabrat jen pár hodin. V roce 1903 neexistovaly mezistátní dálnice, čerpací stanice, téměř žádné použitelné silniční mapy a v celých Spojených státech bylo jen asi 241 kilometrů (150 mil) zpevněných silnic. Všechny se nacházely ve městech.

Většina cest byla sotva něčím víc než prašnými stezkami pro koně a povozy. Mnoho Američanů stále považovalo automobil za drahou novinku, která se možná nikdy nestane praktickým dopravním prostředkem.

Pak Horatio Nelson Jackson položil na stůl 50 dolarů.

Dne 19. května 1903 byl Jackson, 31letý lékař z Vermontu, který po zotavení z tuberkulózy zanechal lékařské praxe, se svou ženou Berthou na návštěvě San Francisca. V University Clubu náhodou zaslechl debatu o budoucnosti automobilu.

Převládal názor, že auta jsou nespolehlivé hračky a že s nimi nikdo nepřejede celý kontinent.

Jackson nesouhlasil.

Přijal sázku o 50 dolarů, že autem dorazí do New Yorku za méně než 90 dní.

Mělo to několik háčků.

Jackson nevlastnil auto. S řízením měl jen velmi málo zkušeností. Neměl připravenou trasu.

O čtyři dny později přesto vyrazil.

Auto, mechanik a téměř žádný plán

Jackson koupil ojetý Winton z roku 1903 a pojmenoval jej Vermont podle svého domovského státu. Otevřený cestovní vůz měl výkon přibližně 15 kW (20 hp) a před počasím poskytoval jen malou ochranu.

Najal Sewalla K. Crockera, 22letého mechanika a bývalého profesionálního cyklistu, který mu Winton na cestu doporučil.

Do auta naložili nářadí, náhradní díly, spací pytle, přikrývky, oblečení do deště, zbraně, fotoaparát Kodak a tolik paliva a oleje, kolik dokázali uvézt.

Odpoledne 23. května 1903 projeli Jackson a Crocker po Market Street, trajektem překonali Sanfranciský záliv a zamířili na východ k New Yorku.

Dostali se asi 24 kilometrů (15 mil) za Oakland, než jim praskla pneumatika.

Jejich jediná náhradní pneumatika tím byla spotřebována.

První automobilová cesta napříč Amerikou sotva začala.

Nebylo po jaké silnici jet

Špatné cesty představovaly jen část problému.

Ve velkých oblastech Západu nebylo nic, co by připomínalo silniční síť známou dnešnímu řidiči.

Jackson a Crocker sledovali stezky, ptali se místních na cestu a orientovali se podle železničních tratí. Když to bylo nutné, jeli přímo po kolejích a železničních mostech na podpěrných konstrukcích.

Na východ od řeky Mississippi bylo obzvlášť obtížné sehnat použitelné silniční mapy.

Jackson navíc záměrně zamířil na sever místo přímější trasy přes Nevadu a Utah. Dřívější pokusy ukázaly, jak nebezpečný mohl být hluboký pouštní písek pro tehdejší automobil.

Vermont tak projel severní Kalifornií, Oregonem a Idahem, než zamířil na východ přes Wyoming.

Objížďka cestu nijak neusnadnila.

Hory málem cestu ukončily

Už 27. května Jackson a Crocker stoupali po drsných horských stezkách severní Kalifornie, kudy dosud žádný automobil neprojel.

Ručně odklízeli balvany, opakovaně opravovali spojku, lepili propíchnuté duše a hustili pneumatiky. Přes potoky často nevedly žádné mosty, takže museli vjet přímo do vody a doufat, že auto dorazí na druhý břeh.

Jeden brod byl zkrátka příliš hluboký.

Auto uvázlo.

Jackson a Crocker se svlékli, přebrodili potok s kladkostrojem, upevnili jej ke stromu a pomocí lana Winton vyprostili.

Jejich vybavení mizelo téměř stejně rychle, jako přibývala ujetá vzdálenost.

Jackson ztratil brýle a plnicí pero. Jindy Crocker vlezl pod auto, aby vyčistil ucpané olejové vedení, a skončil pokrytý asi 7,6 litru (2 americkými galony) oleje.

Přesto byl Jackson v době, kdy dorazili do kalifornského Alturasu, stále více přesvědčený, že auto zvládne celou cestu.

Místní obyvatelé si nebyli jistí, co vlastně vidí.

Mnozí dosud automobil nikdy neviděli. Kdekoli Vermont zastavil, shromažďovaly se kolem něj davy.

Jedna žena údajně cestovatelům záměrně poradila špatnou cestu, aby auto mohli vidět i její příbuzní žijící dál po trase.

Pak se cesta změnila v závod.

Packard se pouští do pronásledování

Dne 20. června vyrazili ze San Francisca Tom Fetch a Marius Krarup v Packardu Model F z roku 1903 o výkonu 9 kW (12 hp).

Na rozdíl od Jacksonova improvizovaného dobrodružství se expedice Packardu plánovala celé měsíce. Fetch byl firemní zkušební řidič, zatímco Krarup pracoval jako novinář pro Automobile Magazine.

Trasu měli předem zmapovanou. Podél ní byly rozmístěny zásoby, zavazadla se přepravovala vlakem a další podporu poskytoval mechanik Packardu.

Packard se nesnažil jen přejet Ameriku.

Šlo o propagační kampaň.

Během části pronásledování ujeli Fetch a Krarup za den zhruba dvojnásobnou vzdálenost oproti Jacksonovi. Na začátku července výrazně stáhli jeho náskok, přestože vyrazili téměř o měsíc později.

Pečlivě naplánovaná trasa Packardu však přinesla vlastní problém.

Reklamní ředitel společnosti vedl vůz malebnými oblastmi Utahu a Colorada, protože věřil, že tamní krajina nabídne lepší reklamní fotografie.

Packard tak musel projet drsnou krajinou kaňonů a Skalnatými horami.

Pak do závodu vstoupilo další auto.

S Oldsmobilem už jsou tři

Dne 6. července opustil San Francisco třetí automobil.

Zkušení motoristé a mechanici Lester Whitman a Eugene Hammond vyrazili v mnohem menším Oldsmobilu Curved Dash Runabout z roku 1902. Šlo o další pokus zapsat se do historie podporovaný výrobcem.

Na východ nyní závodila tři auta.

Oldsmobile zpočátku rychle postupoval přes Sierru Nevadu do Nevady. Mechanické potíže však jeho výhodu brzy smazaly.

V jednu chvíli kvůli poškozenému dílu dokázal malý Oldsmobile jet dozadu, ale nikoli dopředu.

Jackson měl náhle náskok, který stálo za to udržet.

První v New Yorku

Dne 26. července ve 4:30 ráno vjel Vermont na Manhattan.

Konečná čísla byla pozoruhodná: zhruba 9 012 kilometrů (5 600 mil), 63 dní, 12 hodin a 30 minut a 8 000 dolarů z Jacksonovy vlastní kapsy.

Podle PBS se během cesty spotřebovalo asi 3 028 litrů (800 amerických galonů) benzinu.

Celkových 8 000 dolarů zahrnovalo auto, Crockerovu mzdu, palivo, jídlo, ubytování, pneumatiky, náhradní díly a dokonce i 15 dolarů utracených za Budweiser.

Jackson také zhubl asi o 9,1 kilogramu (20 liber).

New York Herald popsal Winton po vyčerpávající cestě jako pokrytý blátem a silně poničený. Blatník byl prasklý a přední náprava ohnutá, ale auto dorazilo do cíle.

Jak dopadly Packard a Oldsmobile?

Packard nakonec do New Yorku dorazil.

Fetch a Krarup přijeli asi dva týdny po Jacksonovi. Jejich celková doba jízdy byla paradoxně přibližně o den a půl kratší než Jacksonova.

Ze San Francisca však vyrazili téměř o měsíc později.

Skončili tedy druzí.

Oldsmobile dojel třetí.

Whitman a Hammond dorazili do New Yorku 17. září po 73 dnech na cestě. Poté pokračovali na sever do Bostonu, kde spustili přední kola Oldsmobilu do Atlantského oceánu.

Společnost si díky tomu mohla připsat vlastní propagační milník: první automobilovou cestu od moře k moři.

Do konce roku 1903 přejely Spojené státy tři automobily.

Otázkou už nebylo, zda je to možné.

Otázkou bylo, jak rychle to lze zvládnout.

Co se stalo s Vermontem?

Původní Winton Vermont z roku 1903 se dochoval ve sbírce Národního muzea americké historie Smithsonianova institutu spolu s Budovými drobnými motoristickými brýlemi.