Na čem jezdili v nejuzavřenější zemi světa — SSSR: ZAZ-966 — „oušatý“ Zaporožec

Byl Zaporožec oblíbencem sovětských automobilových nadšenců? Jednoznačně říci není snadné. Na jedné straně v SSSR vždy chyběly osobní automobily — a to, co se podařilo koupit v pořadníku* nebo získat dědictvím, se pečlivě střežilo a udržovalo v dobrém stavu.

ZAZ-966 se začal montovat v továrně «Kommunar» v roce 1966

V prvních pár letech mu byl dán motor ze starého «965», což bylo zjevně málo. Proto již v roce 1968 na model přešel nový motor MeMZ-968 z melitopolského závodu. Pro tvar nasávacích otvorů byl ZAZ-966 rychle přezdíván «oušatý» — a tato přezdívka se ujala. Později nadšenci dokonce našli fotografii německého NSU Prinz, se kterým měl být Zaporožec údajně společné rysy.

Na fotografii NSU Prinz.

Mnoho majitelů ZAZ-966 bylo potajmu hrdých, že jejich auto mělo «německé kořeny». Ale nahlas, samozřejmě, mluvili s ironií — že naše je přece lepší! A ne nadarmo: sovětští inženýři nejenže opakovali německý model, ale vážně jej vylepšili — zlepšili zavěšení, ovladatelnost. Ale montáž, jak se patří, zůstávala na svědomí montéra.

Právě s kvalitou montáže bylo nejvíce nuancí. Štěstí měli ti, kdo dostali auto na podzim — považovalo se, že v této době montovali zvláště pečlivě. Jarní exempláře také měly dobrou pověst.

Dokonce se šířily legendy o tachometru

Rafička začala poskakovat při zrychlování na 100 km/h, ukazovala nesmysly. Ve skutečnosti — prostý defekt kabelu z převodovky. Ale nikdo s takovým nejezdil: rozebrali, opravili sami nebo donesli k mistru. Přestože ZAZ-966 vnějškově vypadal skromně, jezdil živě a motor byl jednoduchý jako konvice.

Mimochodem, chlazení fungovalo poměrně dobře — v létě do 77°F, v zimě do 14°F. V horku se otevřel poklop motorového prostoru pro větrání, v mrazu — naopak, izolovali se, aby nastartovali. Ale celkově to byly maličkosti — ačkoli ve velké zemi jako SSSR, samozřejmě, se stížnosti vyslovovaly. Později byl systém zdokonalen na motorech MeMZ-968E.

Ne všichni byli nadšeni

Ke konci 80. let, když byl nedostatek s benzínem, ZAZ-966 se plnila benzínovými «koktejly»: nejprve se nalilo trochu normálního benzínu — aby se nastartovalo a zahřálo, pak — ulitá směs z petroleje a nafty. Auto ztrácelo v tahu, kouřilo, ale jezdilo! Po jízdě zase trochu obyčejného benzínu — a motor se vypnul. Žádný jiný motor jakéhokoli jiného sovětského auta tohle neuměl.

Nejproblematičtější částí byla převodovka. Samy o sobě ozubená kola byla spolehlivá, ale nastavení ponechávalo mnoho přání. Vše se muselo ručně dolaďovat. Dobrých mazacích olejů taktéž nebylo dost: používali Nigrol nebo brali olej od traktoristů.

Po čtyřech až pěti letech začalo ladění vozu

Sedla se zpevňovala, čalounění měnilo. V populárních sovětských časopisech se pravidelně publikovaly výkresy a schémata — kdo uměl, dělal sám, kdo ne — prosil přátelé. Skutečné lidové vylepšení.

To samé platilo pro systém chlazení: nasávací otvory se měnily, dvířka se dělala odnímatelná. V zimě se «uši» zavíraly — aby se rychleji zahřál a aby do motorového prostoru nevnikli zvířata na zahřátí.

Podle naší odborné analýzy: celkově byl ZAZ-966 jako «Lego» pro dospělé: vůz, o který bylo třeba se starat a pečovat. Ale se vším tím — byl ceněn a nebyl kritizován. Protože to byl domácí vůz.